William Black pokračování

2. května 2016 v 1:19 | Lucas
...Než šla většina lidstva ožírat zbytky do márnic, býval velice společenský. Díky vysokému sebevědomí může kdekomu přijít snad i arogantní, ale to není nic, co by si uvědomoval. Sarkasmus, sem tam nějaké to rýpnutí… existuje spousta věcí, kterými se baví na úkor d

ruhých aniž by si uvědomoval, že tím někoho štve. Patříte-li mezi odolnější typy, které mu nějakou tu narážku či trapný vtípek vrátí, jistě si budete mít pár minut (s trochou štěstí hodin) co říct. Jasně, moc rád hází ješitné úsměvy kam se dá a fajn, za některé projevy by zasloužil kopanec do citlivějších míst, než je jeho velectěná zadnice, ale za tím vším mručením dvoumetrového tanku se skrývá zahrabaný pohodář. A ne, není to jen titulek do seznamky, ale fakt. Opravdu nerad se nudí, takže sem tam nedokáže vynechat typické klukoviny co jsou tolik vlastní i těm jeho věku. Trochu té lehkovážnosti si neodpustí ani v dnešních dnech, kdy musíte být ostražití každou chvíli - být furt napjatý jak struna, už by mu dávno hráblo. Dovede být milý, obětavý i ohleduplný, ale vtip je v tom, že mu za takovou námahu málokdo opravdu stojí. Přátelství za poslední roky uzavíral opravdu zřídka už jen z důvodu, že většina lidí Vám zabodne kudlu do zad už jen kvůli několika suchým drobečkům. Na ty vyvolené, kteří zboří i tuhle hradbu jednoznačně čeká spolehlivost a jistota, že nikdy nedostanou kopanec ve chvíli, kdy budou otočeni zády. Vztahy… no, závaznějšího rázu už jsou trochu jiná věc. Jako každý "zdravě" orientovaný muž se rád podívá na pěknou holku. Tedy… ne holku, z prohánění těch už dávno vyrostl. Pokavaď se dotyčná chová jako žena a je nad zákonem, jistě má šanci si získat jeho pozornost. Ani před apokalypsou neměl tendenci střídat v posteli každou noc jinou - tedy snad jen po opušťáku - ale to neznamená, že si nechá ujít příležitost. Kor teď, když je většina jeho vysněných žen už extrémně daleko od ideálu krásy musí využít každého momentu, který se nabídne. Logicky nehodlá sahat do kalhotek první bytosti s vagínou, kterou potká, ale stačí pár menších náznaků k tomu, aby se chytil. Popravdě je ženami strašně lehce manipulovatelný, jelikož svůj testosteron nemá vždy šanci vybít tak, jak by chtěl. Ví-li dotyčná jak na něj, jistě dobrou strategii získá první i poslední. Je čistě heterosexuálního vyznání. Ačkoli nevěří v Bibli a ani v Adama s Evou, příjde mu představa dvou mužů na jedné hromadě vyloženě odporná. Často si vůči takovým neodpouští uštěpačné poznámky jen proto, aby je veřejně zesměšnil. Paradoxně nemá tentýž názor na představu Evy s Evou. Ale když se nad tím vším zamyslíte… vlastně to až takový paradox není. Jak už bylo zmíněno, příliš mnoho inteligence nepobral - občas ale může působit pravým opakem zvlášť pokud se trefíte do oboru, kterému opravdu rozumí. Různé strategie ani plánování mu není cizí stejně tak jako různé typy zbraní, jejich konstrukce a funkčnost. Dokáže zacházet s mnoha dopravními prostředky; kdysi míval řidičák na auto, motorku, náklaďák a dovedl by uřídit dokonce i tank či loď. To už je ale jen důsledek vojenského výcviku. Narodil se v Arizoně - Phoenixu, čistě pro upřesnění. Vyrůstal jako jedináček v rodině, která… no, byla omnoho jiná, než spousty ostatních. Samozřejmě ho maminka utěšovala, když coby drobný uzlíček energie plakal, ale vždy se setkával s až neobvyklým množstvím chladu z obou stran. Jen sebral síly k tomu, aby donutil končetiny k batolení, dočkal se zejména z otcovo strany s velice pevnou rukou. Byl trestaný i jen za ty nejmenší drobnosti poněvadž disciplína pro tatínka znamenala celé mládí i přítomnost. Jakožto vysloužilý voják zmocněný funkce díky válečném zranění nemohl dopustit, aby z jediného syna vyrostlo budižkničemu, které si válí šunky u rodičů do čtyřiceti. Will si k tatínkovi vybudoval přirozený respekt, to nepochybně, ale ani přes takový respekt si neodpustil nějakou tu klukovinu. Snad za to mohl vliv matky, pro kterou byl stále "její chlapeček", ale to už je pouze detail. Energii ze všech těch rozbitých váz a televizí otec rychle přesměroval tam, kam vždy chtěl - ke správné disciplíně do níž mu měl pomoct kickbox. Místní dojo navštěvoval každý rok počínaje čtvrtými narozeninami. Nikdy se tento způsob boje neučil proti vlastní vůli, naopak; byl nadšený. Zřejmě podědil po tátovi přesně to, co měl a tak jeho nadšení sdílel. Ke kickboxu později přidával fotbal, který později vyměnil za lakros nicméně jediná další věc, kterou provozoval soutěžně mimo bojových sportů bylo plavání. Naneštěstí jeho fyzický talent zcela válcoval psychiku vzhledem k tomu, že základní škola pro něj byla (téměř) doslova peklo. Věčné přestřelky s učiteli často končily až v ředitelně a učení také nebylo zrovna to pravé. Samozřejmě nebyl dutý úplně ve všem, ale nedalo by se říct, že kdy získal známku lepší, než B (2). Základní přešel s odřenýma ušima snad jen proto, že si maminka dala dostatek práce a postarala se o dostatečně strávený čas s knihami. No, upřímně k tomu mohl dopomoci i fakt, že si vlastní blbostí vysloužil tolik hodin zaracha, že prostě nemohl dělat nic jiného, než trávit večery nad knihou. Vyšší střední pak nebyla o nic lepší, naopak nástup puberty udělal své. Nezájem o školu se nezměnil, ale ke sportům přebyl mnohem větší zájem o slečny. Byl jeden z těch kluků, kteří jich už během začátku puberty poznali spousty - ve třinácti to poznávání donesl až úplně na nový level - přesto i tuhle část dospívání přešel s poměrně zdravou hlavou. Střední jako taková pak přinesla spoustu novinek. Už tehdy měl tátu za velký vzor, třebaže se to vzhledem k občasným rebelským projevům nemuselo vždy zdát. Teprve v patnácti však rodině naplno oznámil, že hodlá vstoupit do armády. Pochopitelně si svým rozhodnutím vypěstoval mezi vrstevníky respekt - kdo by totiž nelezl do zadku klukovi, který vyniká ve sportech a ještě je jeho moralita vyvinuta natolik, aby chtěl bránit zemi, že. Vždy byl typický prototyp populárního hošana. Stačil by už jen titul kapitána fotbalového týmu a korunka krále maturiťáku. Ani jedno z toho ke vší smůle nedostal, ale ať už si do maturity odnesl kolik problémů chtěl, úspěšně školu dokončil. V osmnácti mu nikdo nebránil k tomu, aby začal s výcvikem u CQC - Close Quarters Combat. Výcvik pro něj byl tak těžký, jak by být měl. Zlámal několik kostí, utržil několik ran a vytrpěl tolik bolesti, kolik jen mohl. Přesto se svými výsledky držel navrchu výsledných tabulek - otec ho naočkoval tím, že dokud nebude nikdo, kdo ochrání Ameriku, nikdo nebude mít problémy zničit všechno to, čeho chce dosáhnout. Rodina, sny… všechno tohle by mohla zničit jediná teroristická bomba. Už jen ochrana rodiny pro něj byla natolik důležitá, aby přetrpěl veškerou námahu. Sentimentalita chtěla, aby si místo podané ruky s tátou konečně aspoň jednou skočil kolem krku a slyšel pár slov pýchy. Inu, nedočkal se. Během dokončování druhé fáze vojenského výcviku matka podlehla rakovině prsu. Sic Will napříč hrozné ztrátě výcvik dokončil, tátu ztráta manželky zasáhla natolik, že se uzavřel jak před synem, tak před zbytkem světa. Otec - i když dost možná pyšný - nejevil sebemenší známky pokusu o komunikaci s kýmkoli, než bylo nutné. Jelikož s tátou právě díky památce mámy podstoupil dost ošklivou hádku, rozhodl se s ním přetrhat veškeré kontakty. Z peněz zděděných po mamince v kombinaci s tím, co mu bylo svěřeno z fondu po dovršení osmnáctin měl dostatek peněz na to, aby si zařídil levný domek v Atlantě. Ne že by v něm trávil moc času jelikož krátce po úspěšném ukončení výcviku byl povolán do akce, ale měl kde složit hlavu. Po převezení do nekonečné války v Afganistanu měl za úkol přesně to, co vždy plánoval - záchranu nevinných. Osvobozování teroristických zajatců trvalo několik měsíců. Jen si myslel, že už mají vyhráno, nakupilo se několik nových neprávem držených v zajetí. Zpět do Ameriky na dobu delší než pár týdnů se vrátil až ve dvaadvaceti. Po návratu zpět si nemohl odpustil pánskou jízdu, bez které se neobejde snad žádný voják s opušťákem. V jednom takovémhle baru potkal neskutečně tvarovanou brunetu s temně hnědýma očima. Ať už se podíval na její pohyby, úsměv či její krásně stavěné tělo jako takové, splňovala veškeré detaily jeho pubertálních snů. Bylo lepší právě tohle nebo fakt, že ona dost možná viděla totéž i v něm? Inu, tihle dva se vídali od té doby pravidelně. Tak pravidelně, až z toho vzniklo cosi pro oba dost šokujícího - ochrana ani kombinovaná s příslušnými léky ne vždy funguje tak, jak by měla. Přesto byl již ve svém věku natolik psychicky vyspělý, že byl ochoten se k situaci postavit čelem. Role nastávajícího tatínka se mu zprvu pochopitelně nezamlouvala, plánoval něco takového až za několik let, nicméně Kay ani na vteřinu neuvažovala o tom, že by dítě dala pryč a on by ve výsledku taktéž neudělal nic jiného. Z těhotné přítelkyně udělal těhotnou manželku tři měsíce od zjištění velké zprávy, aby dítě přišlo do rodiny jak se patří. Coby opora při porodu však nemohl asistovat, povinnost vůči vlasti ho odehnala k vyčištění těžce obléhaných míst. Naštěstí mu dopis vyléčil potřebné detaily; "Jmenuje se Emma." Stálo v něm. Odletěl dřív, než stihli jméno pořádně dořešit, avšak sentiment jej hřál u srdce tak, jako nikdy. Dcerka zdědila jméno po své babičce. 2010, rok osudný nejen pro něj, ale i pro všechny. Nepřátelé se začali obracet nejen proti armádě USA, ale i proti svým vlastním. Poté, co několik vojáků střetlo s nepřítelem, přijali v mnoha případech jejich chování poté, co byli pokousáni či vážnějším způsobem zraněni. Je těžké zastřelit někoho, koho neznáte, no ještě těžké udělat totéž příteli. To však nikoho nezajímalo, armáda obou stran se začala tenčit nejen rukou nepřátel, ale často rukou nejbližších přátel. Jen základna USA zavelela stažení jednotek zpět do Států, další kontakt zůstal nenavázán. Z vysílačů se neozývalo nic víc, než chrčení. Už tehdy Atlanta vypadala jak po výbuchu atomovky; zranění lidé pobíhající v panice po ulicích ve snaze utéct nakaženým virem, které nutí mrtvé vstávat. Síť v tu dobu naštěstí ještě fungovala, takže po telefonu zjistil kam se Kay s Emmou ukryly - do domu jejích rodičů, tedy jeho tchána a tchýně. Povinnost vůči vlasti byla samozřejmě důležité, avšak v tu ránu klesla pod bod mrazu. Ihned odcestoval na venkov za svou rodinou, kde opět setkal s manželkou a poprvé mohl pochovat dcerku. Idylická domácnost? Ani zdaleka. Tchán zanedlouho začal trpět bolestmi a teplotami, které ho upoutaly na lůžko. Teprve až po dvou dnech vyšlo najevo, že starý muž byl pokousaný. A jak že se na to vlastně přišlo? Nuže, když už držel v rukou srdce vlastní ženy a ohlodával ho, bylo už pozdě. Will byl v tu chvíli v zavřeném pokoji s Emmou a Kay byla hluku blíž, takže přiběhla dříve. Její manžel už ale mohl vidět jen to, jak omráčená leží pod stolem. Zneškodnit zuřivého tchána… no - co si budeme povídat - jistě nebylo tolik těžké někomu takovému rozmlátil lebku poté, co rozerval vlastní ženu vejpůl a zmlátil vlastní dceru. Samotná Kay uštědřila pouhá škrábanec, což mu nepřišlo nijak závažné, takže ji pouze uložil a čekal. To, co se probudilo už ani v nejmenším nebyla matka jeho dítěte. Matka jeho dítěte by… no, už několikrát měla tendence do něj kousat. A dokonce i vyhrožovala smrtí, ale že by byla něco takového schopna provést Emmě? Snažil se Kay probrat marnými slovy, držet ji na místě a doufat, že se z toho podivného transu probere, ale… marně. Pro dobro vlastní dcery vpálil manželce kulku do hlavy. Vzhledem k vyšší koncentraci Chodců blížících se k domu neměl nevybranou; musel odejít. Vyhledal několik přátel se stejným výcvikem, které držela na nohou pouze zkušenost, ale přežívání v takovém množství vydrželo pouze necelý rok. Stačila malá chvilka nepozornosti k tomu, aby živý mrtvý potáhl za peřinku a vytrhl mu dcerku z náručí. Po ztrátě dcery byl několik měsíců, ba snad i celý rok ve stavu, který by většina lidí přirovnala k šílenství. Tendence střílet každého i jen za pokus o rozmluvu ho nakonec distancoval od skupiny. Protloukal se tak, jako každý jiný. Dělal všechno nutné pro přežití a stejně jako každý přeživší by byl rád, kdyby některé věci nikdy neudělal už jen z důvodu, že existoval jiný způsob udržení sebe sama naživu. Po třech letech apokalypsy se chytil skupiny přežívající na lodi, kde se naučil hned několika věcem, zejména pak řízení rybářské lodi. Stačila každopádně jediná smrt k tomu, aby zbyla z posádky pouhá hrstka s tím, že ona hrstka šla radši svou vlastní cestou. Do blízkosti Oakville se dostal zhruba před rokem spíše náhodou, než cíleně když při výpravě vytáhl zbraň na jednoho z jejích členů. Těžko říct jak se mu vlastně povedlo dostat se dovnitř skupiny, ale povedlo se. Pochopitelně si po svém ántré musel získávat důvěru leadera opravdu dlouho, no ať už mu někdo věří nebo ne, přístřešek i sílu skupiny větší části získal na svou stranu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama